Začátek dne byl celkově dost dobrý. Když nebudí budík, je to hold smůla, ale oni to dělají dost normálně a na začátek naší “směny” jsme dorazili ještě v čas.

Jak vypadá příprava na coursing? Takhle rychlý přesun věcí trpí jistým nedostatkem disciplíny. Věci do přepravního prostředku přibývají rychle a nikdo se je nesnaží nijak seskupovat, stavět z nich pyramidy, nebo jinak organizovat. Výsledkem je, že buď něco chybí, a nebo se to tam nevejde. Tentokrát jsme se ale vyhnuli, jak jednomu, tak i druhému problému. A vyrazili, směr coursing v Chrudimi.

Cesta nám uběhla rychle. Byla celkem bez problémů. Někteří by s tím nesouhlasili, ale nikdo si nestěžoval. Zároveň i přeskočím celou tu pasáž, kde jsme připravovali dráhu a naviják. Těch pár hřebíků, co jsme zatloukli do zmrzlé země, nestojí za řeč.

Když se konečně začali všichni sjíždět, musím uznat, byla trošku zima. Na nohy i na ruce. Stál jsem tam já a vedle můj nový kamarád a spolupracovník -  naviják. V kapse vysílačka, kterou jsem dostal tři dny zpátky, o kousek vedle Pavlína, co vyzívala lidi na start. Taky tam byla Jiřina, která dělala, co bylo zrovna potřeba a David. Ten dostal kolo, druhou vysílačku a natahoval střapec. Zuzka s Věrou zmizely za začátečníkama.

Než jsem se pořádně skamarádil s mistrem navijákem, netrvalo mi to zas tak dlouho. Za chvilku jsme si docela dobře rozuměli a většinou jsme oba pracovali tak, jak bylo žádoucí. Občas to sice nebylo přesně ono a prvních několik běhů jsem měl trému, ale pak to opadlo a já se začal bavit, jako spousta lidí kolem. Až na to, že já měl mnohem větší hlad. Pár zádrhelů tady sice bylo. Občas se lanko zamotalo, jindy přetrhlo. Někdy zas skončilo pod kladkou. Ale rozhodně značnou část jsme odběhali naprosto bez potíží.

Jak asi tak vypadala jedna perioda než jsem zase stáhnul střapec zpátky? Já jsem strčil jednu ruku do kapsy, aby mě nezábla a sledoval Davida (respektive toho, kdo zrovna natahoval), jak míjí kladku za kladkou. A já s pracovní rukavicí brzdil naviják, aby se nepřetáčel, kdyby s tím David cukl. První, druhá, třetí, ... , poslední. Praporek nahoře, naviják, start. Cíl. A znova, zapřáhnout Davida, brzdit, koukat, stáhnout,...

Není to nic zas tak těžkého, jen se skamarádit s navijákem a poznat, když mu dochází dech. Nebo spíš baterka. On docházel dech i dalším. Například takovému Davidovi. Najezdil při natahování pěkných pár kilometrů.. Když dojde baterka, vyměníme ji. Když dojde dech, vyměníme ho. Teda, ne ten dech, ale toho člověka. Nejlíp ho poslat na oběd.

Celý coursing mi přišel jako neuvěřitelný zmatek, možná protože jsem nebyl ten, kdo věděl, kdo bude další na řadě, ale mojí starostí byl jen naviják. A můj žaludek. Dost mi v něm kručelo. Po prvním odběhaném kole jsem měl chuť to zabalit. Mrzly mě nohy, spálil jsem si ruku o naviják. Trošku se proběhl, kvůli zpřetrhanému lanku a byl jsem dost unavený, také to ranní vstávání mi nepřidalo. Druhé kolo, druhý dech, druhý člověk, dosazený na kolo. Bohužel, třetí baterie. Škoda,.. to nepasuje.

Odtočit kolo chrtovi, nebo jinému rychlému psu, není zas tak těžké. Zmáčknu tlačítko a pustím ho až prakticky před cílem. Zato rasy s kratšími nožičkami (omlouvám se jestli jsem tím některého z majitelů mohl urazit) je pomalejší problém. Respektive oni jsou ten pomalý problém. Nastavit si v ruce pulsně šířkovou modulaci při mačkání tlačítka a vše je vyřešeno. Víceméně. Občas se totiž ruka zasekne v jedné z poloh a to je potřeba s co nejkratší prodlevou napravit. Tak do jedné vteřiny.

Oběd byl vynikající, vzhledem k podmínkám. Teda, je pravda, že to je všechno, když od rána nic nejíte a celý den něco děláte. I když jsem naštěstí neseděl na tom kole. Už to tu asi všechny začíná nudit číst, tak slibuji rychlý závěr.
Už zbývá jen zmínit podnebné podmínky. Byly také dobré, nebyla žádná hrozná zima a zároveň, mohlo být hůř. Pršet, nebo snad chumelit (sněžit?). Krom toho, že jsem si v kompletním závěru, při uklízení všech zbytečností i nezbytností, které jsme sebou táhli, narazil žebro. Ale teď jak píšu, je to už v pohodě. Jen mě tu z toho všeho začalo kručet v břiše.

Autor článku: Vít Bednář

Fotograf: Jana Ondrášková “Gwen”

celá fotogalerie z akce: http://gwen.rajce.idnes.cz/Behani_pod_vanocnim_stromkem/#album